Příběhy

Šepot stínu

Ylvyn z rodu Hámova svírala v rukou svůj cop – jedinou památku na události posledních dní, které se jí teď často míhaly před očima. Naříkající umučené oběti války o prsten, které bloudily nocí jen jako stíny a věčná připomínka hrůz, které musely prožít. Žal, zloba a pomstychtivost, kterou cítila nad jejich osudem. Pohřbívání jejich ostatků ve společnosti její posádky – jejích bratří. Její pomstychtivost ji dovedla až ke skřetímu šamanovi, který jí uřezal vlasy a vypráskal ji od skřetů, jako by ani jich nebyla hodna. A její bratři? A věhlasný maršál Argon? Jejich lhostejnost byla tím skutečným nožem.

Ten den se vše změnilo, neboť nalezla svou korunu. Jakmile ji maršál Argon vynesl z hlubin, nemusela se ptát – koruna k ní promlouvala a Ylvyn věděla, že patří jí. Stala se ochránkyní koruny. Její pevnost na úpatí Ephel Dúath byla díky posádce dokončena a Ylvyn byla paní tohoto domu. Koruna ji po nocích lákala a Ylvyn čím dál častěji neodolala. Časem se jí začala společnost maršála i ostatních protivit, pálila ji na jejím obnaženém zátylku. Každý den s tím pocitem byl připomenutím jejich zrady a lhostejnosti. Najde si lepší společnost. Koneckonců – v Horách smutku jistě nezůstali sami…

Šaman @Jsembarva

Šamanův trik

„Šamane, jestli máš v rukávu nějakej miliónovej trik, jak z téhle sračky ven, tak teď je přesně jeho čas!“ křičel krual Loqok, zatímco šaman klečel v troskách Melkorova chrámu, jehož půda se po letech zalévala lidskou i skřetí krví. Šaman pochopil, že cesta ke koruně nebude zdaleka tak snadná, jak doufal ve svých vizích. Skřetí vojsko bylo obklíčené, obrana se rozpadala. Kouzlo měl téměř připravené.
Záhy přišel náhlý průlom a vojáci krále Elessara prorazili až k němu. Krual Loqok padl před ním, pak přišla štítonoška a vykonala na něm svou mstu. Cítil, jak mu krev prchá z těla. Jeho kouzlo však bylo dokončené.
***
Rozvaliny chrámu zahalila noc a mlha. Kdyby na to místo někdo přišel, uviděl by dvě mohyly z mrtvých těl. Z jedné hromady se vysoukaly dvě postavy a odplazily se podél potoka do houští. Ale na to místo v tu noc nikdo nepřišel. Vojska krále Elessara oslavovala vítězství, skřeti se rozprchli. A kdo jiný by tam chodil?

***
Byli posekaní, potlučení, na tenké hranici mezi životem a smrtí.„Tak tohle se ti teda povedlo šamane, ale co teď? Vojsko rozprášený, koruna pryč a my tu ležíme v trní,“ chrchlal ze sebe Loqok.

Šaman se zmohl jen na tiché sípání. Vzal do dlaní trochu vody z potoka a nejprve si omyl krk, který stále nesl stopy řezné rány. Pak se napil a hlas se mu vrátil.

„Můj pane, můj kruale, koruna je stále na dosah. Ona se jí nevzdá, neodolá touze si ji nasadit. A její ctižádost, uražená pýcha i touha po pomstě ji dovede k tobě. A pak? Pak už jen zbývá najít tu správnou příležitost. Teď musíme jen shromáždit zbytky našeho vojska, zotavit se a čekat. Kouzla, kterými je obestřen Melkorův chrám, a krev kterou jsme v jeho jménu prolili, nám dala sílu přežít, ale se zbytkem si musíme poradit sami,“ šaman domluvil, otočil se a věnoval se dál omývání poraněného krku.

Loqok se ušklíbl. Měl sto chutí vytáhnout kudlu a tu chcíplotinu dorazit, že se vůbec dostal do téhle šlamastyky. Ale kdo ví, třeba mu ještě nějak poslouží…