Žíla, která vystupovala na spánku maršála Argona, vypadala, že se odpoutá od těla svého majitele a začne se prohánět sama po Horách stínu, a přitom zpráská všechno, co jí přijde do cesty. Štítonoška byla mrtvá, koruna byla pryč, pevnost, kterou tak dlouho budoval, musel sám obrátit v trosky. A kdyby nedorazily posily v podobě nové posádky, nejspíš by skončil zcela poražen. To není chvíle, kdy by se měl s klidem vrátit domů a říct, moje služba skončila…

„Můj kruale, přijmy svou korunu,“ vyzval šaman pompézně Loqoka, když mu na místě bývalého Melkorova chrámu nasazoval na hlavu mocný artefakt.
Celému obřadu byly přítomny ubohé zbytky někdejších vojsk. Kolem jezírka na místě bývalého obětiště se spřádaly přízračné mlhy a zbytky měsíčního svitu dopadaly na pár rozvrácených kamenů. Něco bylo špatně. Ve chvíli, kdy koruna usedla na Loqokovu hlavu, bledý skřet zoufale zavyl, padl na kolena a zoufalým pohybem si ji strhl z hlavy.

„Co to zase je?!“ obořil se na překvapeného šamana. „Tohle je horší než všechny mučení, o kterejch jsem jen slyšel, že se děly v Lugbúrzu! Ty hlasy! Ta bolest! Tohle na hlavě nesnesu. Okamžitě vymysli, co s tím, protože jestli jsme tohle všechno dělali jen proto, aby to dopadlo takhle, tak se možná vrátíme zpátky bez jednoho užvaněnýho šamana!“

Vyhublý skřet nasucho polkl, olízl si rty a roztřeseně začal: „Můj kruale…“

„Zaraz!“ okřikl ho Loqok, „Dobře si rozmysli, co mi řekneš, protože jestli to budou jen další žvásty, budeš si tady povídat tak maximálně s ptákama, který budou ozobávat tvoje střeva rozvěšený po stromech.