Minulý ročník
Stalo se
Připomenutí prvního ročníku
Do pevnosti měla posádka maršála Argona dorazit už ráno, ale cesta byla oproti původním předpokladům složitější. A ani tak zkušený velitel, jako byl Argon, nedokázal ze svých lidí vymáčknout rychlejší tempo. Byli to povětšinou buď nováčci, nebo naopak veteráni, a hlídkování na hranicích Mordoru nebylo nic, za čím by se zrovna chtěli hnát. A tak se k pevnosti dostali až daleko po soumraku.
Vojáci šprýmovali na účet strašidelných zvuků a nadávali na všudypřítomné trní, když jejich stopař najednou začal volat na velitele, ať se jdou podívat, co objevil. U cesty ležela dvě zohavená těla. Byli to lidé a evidentně je na cestu do Mandosových síní neposlala žádná divoká zvěř. Někdo je posekal. Nemilosrdně.
Maršál dal vyhlásit poplach a rozdělil své mužstvo. Část jeho mužů měla zajistit vesnici a zjistit, co se stalo, zatímco on s další částí dospěje do pevnosti, kde zburcuje tamní posádku. Něco takového tedy rozhodně nečekal.
***
Když výprava kruala Loqoka dorazila konečně na místo, z tváří v jeho vojsku se dalo vyčíst rozčarování. Šaman netušil, kde přesně se chrám nalézá, a navíc se celý kraj hemžil lidmi. Postavili si tu osadu, a dokonce i strážní pevnost.
„Taková drzost!“ rozčiloval se krual. „A ty, šamane, to si nás dotáhl do týhle lidma prolezlý díry, abys nám řekl, že nevíš, kam přesně máme jít? Máš nějakou představu, jak to máme jako zjistit? Máme se třeba místních optat mezi řečí na cestu?“
„Nooo, můj pane, to by nemusel být špatný začátek, třeba budou něco vědět ty vidláci, kteří by se nám stejně mohli hodit, až budeme potřebovat nějaký ty otroky na práci…“
„Áááá… Tak z tebe se ještě stal stratég!“ krual si posměšně odfrkl. „No tak, hoši, slyšeli jste tady šamana, vítěze mnoha bitev, o kterých se mu zdálo, sežeňte mi nějaký ty vidláky, třeba nám poví, co se tady děje. A vy,“ Loqok se obrátil na skupinku nevraživě vyhlížejících skřetů s ostrými šavlemi, vy se běžte podívat k tý pevnosti, co si tu ta roztahovačná chátra postavila.“
***
Štítonoška Ylwyn nechala otevřít bránu přicházející posádce. Bylo jich mnohem méně, než čekala. Ale pak ji maršál Argon spravil o situaci a uprostřed noci se měsíce nečinnosti změnili v horečnatou aktivitu. Skřeti kroužili kolem pevnosti a jejich krutý ryk se mísil s ječením vyděšených vesničanů.
Ve chvíli, kdy se zdálo, že už situace nemůže složitější se před branami pevnosti zjevila záhadná postava. Představil se jako prokletá duše, jedna z obětí, která byla zavražděna na oltáři Melkorova chrámu nacházejícího se v údolí pod pevností. Společně s dalšími oběťmi se stali strážci lesa, který chrám obklopuje. Teď však byl jejich klid narušen. Melkorovy stvůry si s sebou přivedly někoho, kdo se vyzná v magickém umění a ten chce pomocí rituálu zlomit vůli prokletých duší. Pokud se skřetům rituál podaří, stane se prý něco tragického.
„Tak stejně je odsuď musíme vysekat,“ odtušil maršál Argon. Ale podle ducha to tak jednoduché není. Prý skřetům stačí, když najdou jejich ostatky a s těmi rituál vykonají. A tak kromě boje se skřety, kterých se zdálo, že je snad nekonečné množství, hledali vojáci krále Elessara dávno ukryté ostatky obětí padlých pro větší slávu samotného Melkora.
***
Noc Loqokovým vojskům přála. Pravidelné posádce zřejmě přibyly nějaké posily, ale i s těmi si dokázali poradit. Šaman pomocí rituálu, kterému sice nikdo nerozuměl, ale bylo u toho spousta křiku a ohně, vyvolal jakéhosi lesního ducha. Ten by jim mohl ukázat cestu k chrámu a snad i ke koruně. Aby však byl rituál kompletní, musí získat ostatky těch duchů a pomocí ohně zlomit moc a vůli nemrtvých strážců.
A tak i skřeti hledali po okolí ostatky mrtvých.
***
Když se ráno obě strany potkaly v poli, zdálo se, že se spojené armády Středozemě otřepaly z původního šoku a že by se situace na bojišti mohla začít obracet, ale Loqokova vojska poháněla dlouhé roky pěstovaná touha po odplatě. Dál svírali Argonovi vojáky a postupně se probojovali do situace, kdy zaútočili na samotnou pevnost. Ještě rozestavěné hradby odolávaly drtivému náporu, a nakonec se za cenu mnoha obětí podařilo pevnost uhájit.
Ztráty skřetů byly strašlivé, stejně jako jejich zloba a zklamání, že se jim pevnost dobýt nepodařilo. Vítězství bylo na dosah ruky a nakonec jim vyklouzlo. Loqok rozhodl, že se jeho voje přeskupí. O tenhle boj nestál, chtěl svou korunu.
„Šamane, co teď? Máš zase nějakej báječnej nápad, jak se dostaneme k tý koruně?“
„Ó mocný kruale,“ začal šaman a pro jistotu se od Loqoka trochu oddálil, protože si všiml, že skřetí vůdce svírá šavli poněkud křečovitě, „připravím rituál, který nám otevře cestu k chrámu i ke koruně. Jen k tomu potřebuju takovou drobnost. Vlasy štítonošky. Doufal jsem, že je ukořistíme při dobývání pevnosti…“
Výraz v Loqokově obličeji se změnil z překvapeného na naprosto nepopsatelný. „No, tak to je potom jiná! Žes to neřekl hned?! Tak za ní zaskoč pod pevnost a zeptej se jí, jestli nechce změnit účes!“
Šaman ale měl jiný plán.
***
Loqokovým vojskům se přepad zdařil na výbornou, Ylwyn oddělená od ostatních vojáků a obklíčená musela se bila jako o život. Skřeti ji však nechtěli zabít. Odvlekli ji před šamana. Donutili ji před ním pokleknout a on ji jedním neurvalým pohybem uřízl její dlouho pěstovaný cop. Pak ji skřeti s výsměchem vyhnali jako zpráskaného psa.
A rituál, který dovede vojsko kruala Loqoka k vytouženému cíli mohl začít. Šaman provedl zaříkávání, vyšlehl plamen, do kterého vhodil štítonoštiny vlasy a pronesl mocná odemykací slova.
***
Z toho, co se v očích vojáků krále Elessara zdálo jako ojedinělý výpad z dávné minulosti, se stala něco mnohem vážnějšího. Přítomnost šamana, rituál, který skřeti a jejich pohůnci provedli se Štítonoškou a do toho varovná slova, která pronášel kovář Harlam. Skřetům prý jde o mnohem víc, než jen obsadit nehostinnou krajinu. Hledají tu korunu, kterou si měl nasadit pán nazgulů, když by se z něj stal vládce západozemí.
A tak se vojsko pod velením maršála Argona vydalo k místu, kam se dříve chodívali vojáci z pevnosti podepisovat na rozbořený oltář. Tentokrát se však ze zkoušky odvahy, která měla vytrhnout vojáky z každodenní rutiny a ospalé letargie, stává nebezpečný a důležitý úkol.
Možná právě to dodalo Argonovým vojákům tu potřebnou sílu, aby zvrátili osud dosavadních bojů. Probojovali se k jezírku, kolem něhož stály rozvaliny Melkorova chrámu a štítonoška vlastní rukou vykonala svou pomstu na šamanovi. Pak s pomocí kováře a jeho vlastních rituálů vyzvednuli vojáci krále Elessara dávno zapomenutý artefakt. A štítonoška Ylwyn si nasadil na hlavu korunu, která měla kdysi dávno stanout na hlavě toho, kterého neměl nikdy zabít žádný muž.
Šepot stínu
Ylvyn z rodu Hámova svírala v rukou svůj cop – jedinou památku na události posledních dní, které se jí teď často míhaly před očima. Naříkající umučené oběti války o prsten, které bloudily nocí jen jako stíny a věčná připomínka hrůz, které musely prožít. Žal, zloba a pomstychtivost, kterou cítila nad jejich osudem. Pohřbívání jejich ostatků ve společnosti její posádky – jejích bratří. Její pomstychtivost ji dovedla až ke skřetímu šamanovi, který jí uřezal vlasy a vypráskal ji od skřetů, jako by ani jich nebyla hodna. A její bratři? A věhlasný maršál Argon? Jejich lhostejnost byla tím skutečným nožem.
Ten den se vše změnilo, neboť nalezla svou korunu. Jakmile ji maršál Argon vynesl z hlubin, nemusela se ptát – koruna k ní promlouvala a Ylvyn věděla, že patří jí. Stala se ochránkyní koruny. Její pevnost na úpatí Ephel Dúath byla díky posádce dokončena a Ylvyn byla paní tohoto domu. Koruna ji po nocích lákala a Ylvyn čím dál častěji neodolala. Časem se jí začala společnost maršála i ostatních protivit, pálila ji na jejím obnaženém zátylku. Každý den s tím pocitem byl připomenutím jejich zrady a lhostejnosti. Najde si lepší společnost. Koneckonců – v Horách smutku jistě nezůstali sami…
Šamanův trik
„Šamane, jestli máš v rukávu nějakej miliónovej trik, jak z téhle sračky ven, tak teď je přesně jeho čas!“ křičel krual Loqok, zatímco šaman klečel v troskách Melkorova chrámu, jehož půda se po letech zalévala lidskou i skřetí krví. Šaman pochopil, že cesta ke koruně nebude zdaleka tak snadná, jak doufal ve svých vizích. Skřetí vojsko bylo obklíčené, obrana se rozpadala. Kouzlo měl téměř připravené.
Záhy přišel náhlý průlom a vojáci krále Elessara prorazili až k němu. Krual Loqok padl před ním, pak přišla štítonoška a vykonala na něm svou mstu. Cítil, jak mu krev prchá z těla. Jeho kouzlo však bylo dokončené.
Rozvaliny chrámu zahalila noc a mlha. Kdyby na to místo někdo přišel, uviděl by dvě mohyly z mrtvých těl. Z jedné hromady se vysoukaly dvě postavy a odplazily se podél potoka do houští. Ale na to místo v tu noc nikdo nepřišel. Vojska krále Elessara oslavovala vítězství, skřeti se rozprchli. A kdo jiný by tam chodil?
Byli posekaní, potlučení, na tenké hranici mezi životem a smrtí.„Tak tohle se ti teda povedlo šamane, ale co teď? Vojsko rozprášený, koruna pryč a my tu ležíme v trní,“ chrchlal ze sebe Loqok.
Šaman se zmohl jen na tiché sípání. Vzal do dlaní trochu vody z potoka a nejprve si omyl krk, který stále nesl stopy řezné rány. Pak se napil a hlas se mu vrátil.
„Můj pane, můj kruale, koruna je stále na dosah. Ona se jí nevzdá, neodolá touze si ji nasadit. A její ctižádost, uražená pýcha i touha po pomstě ji dovede k tobě. A pak? Pak už jen zbývá najít tu správnou příležitost. Teď musíme jen shromáždit zbytky našeho vojska, zotavit se a čekat. Kouzla, kterými je obestřen Melkorův chrám, a krev kterou jsme v jeho jménu prolili, nám dala sílu přežít, ale se zbytkem si musíme poradit sami,“ šaman domluvil, otočil se a věnoval se dál omývání poraněného krku.
Loqok se ušklíbl. Měl sto chutí vytáhnout kudlu a tu chcíplotinu dorazit, že se vůbec dostal do téhle šlamastyky. Ale kdo ví, třeba mu ještě nějak poslouží…
Měsíce plynuly. Po skřetech ani památky. Štítonoška Ylwyn společně s maršálem Argonem poslali do Osgiliathu report o událostech, které se staly. Jestli si ho tamní úředníci vůbec přečetli, je otázkou. Král Elessar válčil jinde a výpad skřetů, s kterým si posádka zapadlé pevnosti poradila, nejspíš budou brát jako ojedinělou událost.
A vlastně proč také ne? Ylwyn to vyhovovalo. O koruně se na nátlak Argona zmínit musela, ale jen okrajově. „Artefakt z dávných dob, který měl pro skřety zvláštní význam, v současné době je ve správě štítonošky Ylwyn“, takhle to stálo v hlášení.
Ve správě?! Ta koruna je její! Je to trofej, kterou získala a která jí po právu patří. A s pomocí které se pro ni z nevděčné služby stalo poslání. Maršál Argon jí řekl, že bude-li chtít, může se vrátit zpět. Ale Ylwyn z tohoto kraje, z této pevnosti neodejde. Je její. A její také zůstane.
Argon se svými muži se pustili do práce v nebývalém tempu. To je jen dobře. Vyjednala s ním, že zatím zůstane spolu s muži, kteří tu sloužili s ní před přichodem Argonových vojáků, kdyby se náhodou skřeti vrátili. Argon uznal, že to je opodstatněné a řekl jí, že můžou zůstat do příchodu další posádky. Pak se společně rozhodnou, jak dál.
Místo, kde stál Melkorův chrám, bylo zpustlé. Argon ho nechal srovnat se zemí. Přesto tam Ylwyn ráda chodila. Stávala na místě, kde dříve byla deska oltáře, nasazovala si tam korunu a přemýšlela. Zdálo se jí, že k ní koruna promlouvá, že se její myšlenky zdají v tu chvíli jasnější. Rozhodla se, že svou pevnost nikdy neopustí. A že toho starého vojáka si dřív nebo později podrobí. Argon byl ale nezlomný. Den po dni Ylwyn korunu žádala o radu. A tu se objevil spojenec. Nečekaný. Neobvyklý. Ale řešení bylo najednou jasné…
Loqok shromáždil své muže. Pár jich přežilo a den po dni se objevovali noví skřeti. Všichni odpovídali na volání, které nesylšeli od pádu Velkého oka. „Tak dneska je den, kdy jim ukážeme, že skřeti z tohohle kraje ještě zdaleka nezmizeli. Připravte se!“
Kolem pevnosti byly přistaveny strážní body, předsunutá pevnůstka byla téměř dokončena, vnitřní část pevnosti vyztužena, už chybělo jen dodělat bránu. Za pár týdnů přijde z Osgiliathu posádka a Argon jim předá pevnost, na které udělal kus práce.
„Už se nám služba blíží ke konci. Opustíme tenhle špinavý kraj a naše cesty se rozdělí. Tu věc, co střežíš, bys měla co nejdříve odevzdat. Doufám, že ji ukryjí někam do pokladnic Minas Tirith, nebo ji rovnou zničí.“
„Nepřijde mi, že by bylo potřeba ji ničit,“ odpověděla štítonoška s pohledem upřeným do země. Všimla si, že se na ni Argon stále dívá. Jako by snad konverzace ještě neskončila. Jak jí byl jeho pohled nepříjemný. Jak jí byl starý maršál odporný! Ale ona se koruny ani svého kraje nevzdá. Nemluví do větru, už má řešení.
Měla to být noc jako každá jiná, Argon vypravoval vojákům opět jeden z příběhů ze svého hrdinského mládí. V pevnosti nejspíš nebyl nikdo, kdo by ho už neslyšel, přesto kolem sebe měl stálý okruh posluchačů. Pak přišla štítonoška. Z jejího výrazu bylo vidět, že se něco stalo. Uťatá skřetí hlava, kterou svírala v ruce, naznačovala, o co asi půjde.
„Vesnici přepadli skřeti! Maršále, vyšli své muže, aby zjistili, co se stalo,“ pravila nesmlouvavě k Argonovi. Ten její výzvy uposlechl. Vyslal většinu svých lidí, aby šli zajistit vesnici. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml, že se k vojsku připletl také kovář Mahtan. A už nikdo si nevšiml, že ten pološílený podezíravý muž pod pláštěm skrývá pokladnici pevnosti.
Plán byl jednoduchý. Část skřetího vojska se vydá k vesnici dělat rozruch, zatímco větší část se připlíží k pevnosti. Až na věži budou zhasnutá dvě světla, vydají se Loqokovi muži k výpadové brance, vstoupí dovnitř a zajmou všechny, kdo jim budou klást odpor. Zejména pak maršála Argona, kterého budou moci použít jako rukojmí, kdyby se vojska krále Elessara pokusila dobýt ztracenou pevnost zpět.
Šaman se drápal do kopce jako kočka, skřeti v čele s Loqokem za ním. Zatím šlo vše tak, jak mělo. Na věži zhasla světla, temné vojsko se ve stínech lesa proplížilo k výpadové brance a Loqok ji rozrazil. Zajetí Argona nebylo složité, i když se maršál pokoušel bránit, seč mu síly stačily. V pevnosti totiž zůstali především vojáci, kteří byli věrní Ylwyn.
Ta již nosila otevřeně korunu na hlavě a prohlásila se paní tohoto kraje. A vychutnávala si svůj triumf. Vzápětí jí pocit zaslouženého vítězství zkazily hned dvě zjištění. Jednak, že šaman je mezi živými, jednak že někam zmizela pokladnice s veškerým žoldem a prostředky na budování pevnosti. Zatímco s prvním problémem se Ylwyn vypořádala obratem a šamana za posměchu celého vojska vyhnala, pokladnici potřebovala a vyslala své muže, aby ji šli hledat.
A tam se začal její plán hatit. Nejenže se skřetům nepodařilo získat peníze, ale ještě se Argonovým věrným povedlo svého vůdce osvobodit.Další dny přinesly kruté boje, v kterých skřeti získávali stále větší a větší převahu nad vojsky krále Elessara. A v nichž Ylwyn stále více podléhala vlivu korunu. Slyšela svůj hlas, ale slova, která svým mužům říkala, byla slova, která ji vnukla koruna. Chtěla říct, že je potřeba skončit s tím vražděním a najít jiné řešení, ale místo toho se slyšela, jak tvrdí, že přinese věčný mír tomuto kraji a vyzývá své vojsko ať poklekne ve jménu Melkora. A čím blíže byla její vojska definitivnímu vítězství, tím více pociťovala, jak její mysl zahaluje stín. Chtěla na chvíli korunu odložit, ale cítila, že je příliš těžká a nedokáže ji o vlastní vůli sundat z hlavy. A přitom cítila, jak ji ocelová obruč stále víc a víc svírá hlavu pevným sevřením. A pak na chvíli procitla…
Argonovým vojskům přišla nečekaná pomoc, když se objevila posádka z Osgiliathu. S novými muži se odhodlal k poslednímu zoufalému pokusu o dobytí pevnosti. A ten pokus vyšel!
„Poklekni!“ přikázal maršál Argon štítonošce Ylwyn a pokračoval „Zostudila a zradila jsi rod štítonošek.“
Ylwyn neochotně padla na kolena, korunu stále měla na hlavě, ale najednou se vše rozjasňovalo a uvědomovala si, co se stalo. Všude kolem ní leželi mrtví, skřeti, lidé, bojovníci obou znesvářených stran. Pevnost byla v troskách. To přece nechtěla…
Argon mluvil o tom, že ušetří její život, že jejím trestem bude hanba, která na ni padne. Ylwyn hleděla s lítostí před sebe, pak najednou všudypřítomné ticho protnul zběsilý křik, a pak… Jako kdyby z velké dálky sledovala vlastní tělo, jak se mrtvé hroutí na zem. Z jejího hrdla stříkala krev, krev štítonošek. Zemřela v pevnosti na úpatí hor Stínu mezi prachem a hromadou dalších, její hlavu nezdobil ani dlouhý cop ani černá koruna.
Po urputné řeži nezbylo mnoho přeživších, kteří by o ni mohli vyprávět. Ale ti , kterým se to poštěstilo, viděli štítonošku na kolenou mezi hromadou pobitých těl. Ti, kterým se poštěstilo boj o pevnůstku přežít, viděli, jak štítonoška zemřela. Viděli, jak se ze stínů vynořila pokroucená vychrtlá skřetí postavička a s jekotem podřízla štítonošce hrdlo, strhla korunu z hlavy a bleskurychle zmizela. A tak padla štítonoška Ylwyn. Zabita skřetem, kterého jednou zabila a podruhé vyhnala. V rozvalinách pevnosti, kterou zpočátku tolik nenáviděla, a nakonec k ní tak přilnula, daleko od rohanských plání v Horách stínu.
Níže naleznete příběhy z ještě minulejšího ročníku
Na cestě
Protáhl se a zapraskalo mu v kloubech. Další den pochodu byl před nimi a cíl už nebyl daleko, ale s každým krokem si uvědomoval, jak stárne. Zatnul zuby a pohlédl na své vojsko.
Ne, už to nebyl eoréd, kterému dříve stál v čele. Zůstala s ním jen skupina nejvěrnějších přátel. Považoval je za rodinu víc než ty, ke kterým ho vázalo krevní pouto. Většina mužů, jimž dříve velel, svou službu už dávno vypověděla. Usadili se a užívají si míru krále Elessara. To maršál Argon nikdy nedokázal.
A tak jeho boty stále šlapou po kamenitých stezkách a noc co noc ulehá na neméně tvrdé lůžko. Jen úkoly, které dostává, mají stále menší význam. Výstavba pevnosti na úpatí Ephel Dúath. Neměl ve zvyku si stěžovat, ale i méně bystrou mysl by zachvátily pochybnosti, zda má smysl budovat pevnost v zemi, která se nestane krásnou ani za dlouhý život Dúnadanů. A on se mezi Dúnadany neřadil.
Rozkaz je rozkaz, opakoval si lety naučenou mantru v duchu, když si teprve všiml, že po jeho boku stále nadávající Strédir mluví k němu.
„Posloucháš mě vůbec?“ otázal se už trochu dopálený Rohir.
„Promiň, příteli, na chvíli jsem se zamyslel. Co se děje?“
„Povídám, Argone, že tohle vojsko stojí za starou bačkoru, podívej se, jak jdou! Kde je nějakej řád, kde je nějaká soudržnost!? Každej je ve svojí skupince, táhnou se jak nudle z nosu a ve válce by většina z nich neobstála do první salvy šípů!“
„Tišeji,“ řekl ostře maršál a přešel z obecné řeči do jazyka Rohirů. „Máš pravdu, ale jdou ti muži vlastně do války? Možná to budeme spíš my, kdo se budou muset zdokonalit v umění stavitelství a obdělávání půdy než oni ve věcech válečnických. Ale na výcvik bude času dost, až dorazíme do pevnosti.“
Znovu pohlédl na své vojsko. Jeho přítel měl pravdu, kromě několika zasloužilých veteránů se skládalo především z mladíků, kteří v době, kdy padl Prsten, ani nebyli naživu. Pak tu byli i zástupci dalších ras, ale ti se drželi svých příbuzných. Kdyby je čekal ostrý boj, a ne výstavba a hlídání pevnosti na Valar zapomenutém místě, jak by se jim asi vedlo? Snad na tuto otázku nebude muset alespoň nějakou dobu hledat odpověď.
Se zasyknutím si popotáhl řemení štítu, který nesl na rameni. Ty klouby ho bolí poslední dobu stále víc a víc.
Ve sluji
Podzemními chodbami se ozýval kdákavý a zároveň i zvonivý smích, pocházel ze sluje kruala Loqoka a patřil právě jemu.
V hrubě otesané místnosti plné rozházených věcí divoce křepčil bledý uruk. Během toho, co se jeho tělo zmítalo v něčem, co stejně tak mohlo být tancem jako posmrtnými křečemi, divoce a nesrozumitelně pokřikoval. Ze směsice skřeků se nejčastěji opakovala dvě slova, a to maukum a adal.
Chodby byly během chvíle plné skřetů. Někteří si mysleli, že jejich velitel zešílel, jiní to o něm tušili už dávno, a tohle představení mělo být jen potvrzením jejich domněnek.
Když krual ustal v prazvláštním tanci, zamžoural bledýma očima. Pak pohlédl na své muže, tedy na to, co zbylo z kdysi slavného vojska. Otrhaní šupáci, co se skrývají v zapadlé díře na samém konci Popelavých hor. Odešli do nejzapadlejší končin, aby zalezli do nor jako štvaná zvěř. Ale tomu bude konec.
V jeho zlovolné mysli se zrodily obrazy naplněné zkázou a touhou po pomstě. Jeho duše byla vyprahlá a dychtivá. I když si uvědomoval, že vsází na nejistou kartu, musel to zkusit.
„Bubnujte, svolejte všechny, kdo udrží v ruce zbraň! Taila raz daul! Bugdat ushatari!“ rozkřikl se z plných plic, vychutnávaje si nevěřícné pohledy, které svým provoláním vzbudil.
Znovu se podíval na svého podivného hosta, který stál v rohu místnosti a zdánlivě nezúčastněně pozoroval ruch, jenž okolo nastal. Jako by se ta vyzáblá postava chtěla skrýt nejen zrakům Loqokova vojska, což se jí nejspíš díky dosavadnímu představení podařilo, ale snad i vytratit z mysli samotného kruala. Ale to se mu nepovede.
Na poslední chvíli Loqok zapochyboval, zda opravdu neztratil veškerou soudnost, když uvěřil báchorkám tohohle skřetího starce, tohohle samozvaného šamana. Pak odvrátil od podivného tvora zrak a jeho pohled ztvrdl jako železo ponořené do vody.
Musí to zkusit, i kdyby byla jen malá šance. I kdyby to bylo celé jedna velká lež, osudem kruala Loqoka není potupné pomalé umírání v zaprášené díře na samém konci Popelavých hor. Vyjde pod otevřené nebe, vydá se do Hor stínu vstříc smrti, nebo slávě. Vydá se do Ephel Dúath. Ale i tak se na to celé musí chytře. Protože ani uruk bažící po posledním špetku slávy a hrdosti nechce umírat úplně zbytečně…
Na stráži
Rohanská štítonoška Ylvyn z rodu Hámova se rozhlédla z pahorku, na kterém stála rozestavěná pevnost. Její služba na úpatí Ephel Dúath pomalu končí. Tato nehostinná krajina jí tedy k srdci nepřirostla. Když před několika měsíci projížděli Ithilienem, zdálo se, že příroda, kterou zpustošil Nepřítel, opět ožívá, ale v Horách stínu rostly jen trny a smutek.
Zem zde byla neúrodná a nepřátelská. Stromy tu rostly pokřivené a přidušené nesmlouvavými popínavými rostlinami. Na celém kraji jako by ležela zvláštní tíseň, která se zhmotňovala, když se jím kdokoliv chtěl prodírat. Ano, prodírat bylo to správné slovo, protože kraj vám jen tak projít nedovolil.
A nad tím vším na obzoru stále dýmala Hora Osudu. Místo, které světu přineslo tolik žalu, ale díky kterému nakonec vykvetla naděje všech národů Středozemě. Orodruina vás nutila, abyste na ni upírali svůj zrak, ale stejně tak vám pohled na ni přišel jako něco nepatřičného.
A zde, na úpatí Ephel Dúath, dal král Elessar postavit pevnost, aby získal kontrolu nad tímto nehostinným krajem, krajem tak odlišným od volných plání Rohanu, že to ani nelze vypovědět. Štítonoška dostala tuto pevnost s přidělenou posádkou na nějakou dobu na starost. A přestože trávit nejlepší léta na tomto Valar zapomenutém místě jí po chuti nebylo, zhostila se služby tak, jak jí povinnost ukládala.
Ylvyn pohodila dlouhým copem, který teď, když sňala přilbu, vypadal skutečně impozantně. Narodila se až krátce po zničení Prstenu moci, jako malá slýchala příběhy o Eowyn a rozhodla se, že i ona se stane štítonoškou. Všechna ta udatnost, kterou její soukmenovci projevili při boji s Temným pánem, jí učarovala. A teď, teď se má setkat s jedním z hrdinů, o kterém kolují legendy. Co na tom, že jen mezi Rohiry. Maršál Argon je slavným hrdinou, kterého pověst předchází. Snad to za to nekonečné čekání v nepřívětivé zemi stojí. Setká se s hrdinou z mýtů, předá mu pevnost v nejlepším stavu a třeba vyrazí do vzdálených zemí také dobýt slávy a cti. Možná ne takové, jako Eowyn dcera Eomundova, ale snad alespoň z části takové, jako si vydobyl maršál, který ji jde v její službě vystřídat…
