Příběh
Rohanská štítonoška Ylvyn z rodu Hámova se rozhlédla z pahorku, na kterém stála rozestavěná pevnost. Její služba na úpatí Ephel Dúath pomalu končí. Tato nehostinná krajina jí tedy k srdci nepřirostla. Když před několika měsíci projížděli Ithilienem, zdálo se, že příroda, kterou zpustošil Nepřítel, opět ožívá, ale v Horách stínu rostly jen trny a smutek.
Ve sluji
Podzemními chodbami se ozýval kdákavý a zároveň i zvonivý smích, pocházel ze sluje kruala Loqoka a patřil právě jemu.
V hrubě otesané místnosti plné rozházených věcí divoce křepčil bledý uruk. Během toho, co se jeho tělo zmítalo v něčem, co stejně tak mohlo být tancem jako posmrtnými křečemi, divoce a nesrozumitelně pokřikoval. Ze směsice skřeků se nejčastěji opakovala dvě slova, a to maukum a adal.
Chodby byly během chvíle plné skřetů. Někteří si mysleli, že jejich velitel zešílel, jiní to o něm tušili už dávno, a tohle představení mělo být jen potvrzením jejich domněnek.
Když krual ustal v prazvláštním tanci, zamžoural bledýma očima. Pak pohlédl na své muže, tedy na to, co zbylo z kdysi slavného vojska. Otrhaní šupáci, co se skrývají v zapadlé díře na samém konci Popelavých hor. Odešli do nejzapadlejší končin, aby zalezli do nor jako štvaná zvěř. Ale tomu bude konec.
V jeho zlovolné mysli se zrodily obrazy naplněné zkázou a touhou po pomstě. Jeho duše byla vyprahlá a dychtivá. I když si uvědomoval, že vsází na nejistou kartu, musel to zkusit.
„Bubnujte, svolejte všechny, kdo udrží v ruce zbraň! Taila raz daul! Bugdat ushatari!“ rozkřikl se z plných plic, vychutnávaje si nevěřícné pohledy, které svým provoláním vzbudil.
Znovu se podíval na svého podivného hosta, který stál v rohu místnosti a zdánlivě nezúčastněně pozoroval ruch, jenž okolo nastal. Jako by se ta vyzáblá postava chtěla skrýt nejen zrakům Loqokova vojska, což se jí nejspíš díky dosavadnímu představení podařilo, ale snad i vytratit z mysli samotného kruala. Ale to se mu nepovede.
Na poslední chvíli Loqok zapochyboval, zda opravdu neztratil veškerou soudnost, když uvěřil báchorkám tohohle skřetího starce, tohohle samozvaného šamana. Pak odvrátil od podivného tvora zrak a jeho pohled ztvrdl jako železo ponořené do vody.
Musí to zkusit, i kdyby byla jen malá šance. I kdyby to bylo celé jedna velká lež, osudem kruala Loqoka není potupné pomalé umírání v zaprášené díře na samém konci Popelavých hor. Vyjde pod otevřené nebe, vydá se do Hor stínu vstříc smrti, nebo slávě. Vydá se do Ephel Dúath. Ale i tak se na to celé musí chytře. Protože ani uruk bažící po posledním špetku slávy a hrdosti nechce umírat úplně zbytečně…
Na cestě
Protáhl se a zapraskalo mu v kloubech. Další den pochodu byl před nimi a cíl už nebyl daleko, ale s každým krokem si uvědomoval, jak stárne. Zatnul zuby a pohlédl na své vojsko.
Ne, už to nebyl eoréd, kterému dříve stál v čele. Zůstala s ním jen skupina nejvěrnějších přátel. Považoval je za rodinu víc než ty, ke kterým ho vázalo krevní pouto. Většina mužů, jimž dříve velel, svou službu už dávno vypověděla. Usadili se a užívají si míru krále Elessara. To maršál Argon nikdy nedokázal.
A tak jeho boty stále šlapou po kamenitých stezkách a noc co noc ulehá na neméně tvrdé lůžko. Jen úkoly, které dostává, mají stále menší význam. Výstavba pevnosti na úpatí Ephel Dúath. Neměl ve zvyku si stěžovat, ale i méně bystrou mysl by zachvátily pochybnosti, zda má smysl budovat pevnost v zemi, která se nestane krásnou ani za dlouhý život Dúnadanů. A on se mezi Dúnadany neřadil.
Rozkaz je rozkaz, opakoval si lety naučenou mantru v duchu, když si teprve všiml, že po jeho boku stále nadávající Strédir mluví k němu.
„Posloucháš mě vůbec?“ otázal se už trochu dopálený Rohir.
„Promiň, příteli, na chvíli jsem se zamyslel. Co se děje?“
„Povídám, Argone, že tohle vojsko stojí za starou bačkoru, podívej se, jak jdou! Kde je nějakej řád, kde je nějaká soudržnost!? Každej je ve svojí skupince, táhnou se jak nudle z nosu a ve válce by většina z nich neobstála do první salvy šípů!“
„Tišeji,“ řekl ostře maršál a přešel z obecné řeči do jazyka Rohirů. „Máš pravdu, ale jdou ti muži vlastně do války? Možná to budeme spíš my, kdo se budou muset zdokonalit v umění stavitelství a obdělávání půdy než oni ve věcech válečnických. Ale na výcvik bude času dost, až dorazíme do pevnosti.“
Znovu pohlédl na své vojsko. Jeho přítel měl pravdu, kromě několika zasloužilých veteránů se skládalo především z mladíků, kteří v době, kdy padl Prsten, ani nebyli naživu. Pak tu byli i zástupci dalších ras, ale ti se drželi svých příbuzných. Kdyby je čekal ostrý boj, a ne výstavba a hlídání pevnosti na Valar zapomenutém místě, jak by se jim asi vedlo? Snad na tuto otázku nebude muset alespoň nějakou dobu hledat odpověď.
Se zasyknutím si popotáhl řemení štítu, který nesl na rameni. Ty klouby ho bolí poslední dobu stále víc a víc.
